Po páté hodině jsme se zapojili do vláčku světýlek, který stoupal do krátkého kamenitého svahu. Než jsme došli ke zbytkům sněhu začalo svítat a mohli jsme si sundat čelovky. První část jsme šli ještě bez maček, jen s hůlkama, ale traverz nepříjemně zledovatělého svahu znamenal výměnu hůlek za cepín, nasazení maček a navázání se na lano. V pauze proběhla v programu zájezdu slíbená teoretická instruktáž brždění cepínem ("takhle to chytnete, nohy ohnete, tohle zapíchnete sem a tlačíte") a vytahování z trhlin ("to stejně sami nezvládnete, ono je tam tolik lidí, že vám někdo pomůže"). Holt v době internetu se asi spoléhá, že si každý potřebné informace najde sám.

Drtivá část výstupu na Paradiso probíhá po ledovci, který teče v podstatě z vrcholu až skoro k chatě. Až pod vrcholový kopec je to poměrně pozvolné stoupání bez rizika pádu, trhliny byly v této době prakticky zakryté sněhem. Byl to ale aklimatizační výstup, takže jsem jako správná kancelářská krysa těžce supěl vzhůru, vzduchu a sil ubývalo...

Pod vrcholem se situace trošku změnila, ledovec je zde podstatně strmější. Kromě toho jsme všichni začínali pociťovat nedostatek kyslíku, lanová družstva se scházela do fronty, která postupovala s pauzami po každých asi patnácti krocích. V jednu chvíli se před námi sesunul do sněhu mladý muž v hi-tech oblečení a obarvil jej načerveno. No jo, Italové a ty jejich rajčata...